Výuka jazyků v evropských školách

Jak se na výuku cizích jazyků připravují učitelé? Jaká podpůrná opatření mají k dispozici nově příchozí žáci-migranti?

Odpovědi na tyto a řadu dalších otázek přináší již čtvrté vydání publikace Eurydicez ediční řady Key Data on Teaching Languages at School in Europe – 2017 Edition (Klíčové údaje o výuce jazyků ve školách v Evropě – 2017), navazující na předchozí vydání z let 2005, 2008 a 2012. Studie zahrnuje všechny hlavní aspekty výuky cizích jazyků a sleduje nejvýznamnější trendy v Evropě, přičemž kombinuje statistická data s dalšími informacemi o politice a právních úpravách v oblasti vzdělávání v evropských zemích.

Studie čerpá z několika zdrojů, a to ze sítě Eurydice (2015/16), z Eurostatu (2014) az mezinárodních výzkumůOECD PISA (2015) a TALIS (2013). Údaje se týkají primární a nižší i vyšší sekundární úrovně vzdělávání.

Jaké hlavní poznatky vyplývají ze studie?

V téměř všech evropských zemích se snižuje věk, ve kterém se žáci začínají učit cizí jazyky. Svůj první cizí jazyk se obvykle začínají učit v 6–8 letech, tj. na primární úrovni vzdělávání. V roce 2014 se alespoň jeden cizí jazyk na této úrovni učilo 83,8 % všech evropských žáků a jejich počet se oproti roku 2005 zvýšil o 16,5 %.

Výuka druhého jazyka se obvykle zahajuje později, většinou na nižší sekundární úrovni vzdělávání. Přestože další jazyky nejsou ve všech zemích povinné, počty žáků, kteří se učí dva nebo více cizích jazyků, se rovněž zvyšují. V roce 2014 jejich podíl činil 59,7 % a od roku 2005 tak vzrostl o 13 %.

Pokud jde o volbu jazyka, jako první cizí jazyk napříč evropskými zeměmi dlouhodobě převládá angličtina. V roce 2014 se jina nižší sekundární úrovni vzdělávání učilo 97,3 % evropských žáků. Druhým nejčastěji vyučovaným cizím jazykem je francouzština (33,7 %), následují němčina (23,1 %) a španělština (13,1 %). Záleží však i na zemi či regionu. Jihoevropské země jako druhý cizí jazyk upřednostňují francouzštinu, zatímco v zemích střední a severní Evropy je populárnější němčina. Jiné cizí jazyky se vyučují jen v menší míře, např. ruština v Bulharsku a Pobaltí nebo italština na Maltě a v Chorvatsku.

Ve většině zemí je u prvního i druhého cizího jazyka stanovena úroveň, jíž mají žáci dosáhnout. Tato úroveň většinou koresponduje se Společným evropským referenčním rámcem pro jazyky (CEFR). Po ukončení povinné školní docházky odpovídá předepsané minimum pro první cizí jazyk obvykle úrovním A2 až B1, na konci všeobecného vyššího sekundárního vzdělávání většina zemí vyžaduje úroveň B2. U druhého cizího jazyka jsou obvykle požadavky nižší.

Důležitým aspektem výuky cizích jazyků je i kvalifikace a profesní příprava učitelů. Přípravné vzdělávání učitelů cizích jazyků se obvyklerealizuje na vysokoškolské úrovni, ale pouze velmi malý počet zemí požaduje, aby budoucí učitelé absolvovali studijní pobyt v zahraničí, tj. v zemi, v níž se hovoří jazykem, který budou vyučovat. V průměru se však učitelé cizích jazyků vzdělávají v zahraničí výrazněčastěji (56,9 %) než učitelé jiných předmětů (19,6 %).

Začleňování nově příchozích žáků-migrantů do vyučovacího procesu je v Evropě významným tématem současnosti. Většina evropských zemí zavedla opatření v oblasti jazykové výuky na podporu usnadnění jejich integrace. Většina zemí zvolila přímé zařazování těchto žáků do běžných tříd (do ročníku, který odpovídá jejich věku) s doučováním příslušného jazyka. Jiné země (např. Belgie, Německo či severské státy) upřednostňují samostatné přípravné třídy s intenzivní jazykovou výukou.

Další informace o této publikaci i o dalších výstupech evropské informační sítě Eurydice naleznete na jejich centrálních webových stránkách ec.europa.eu/eurydice i na českých stránkách programu Erasmus+ www.naerasmusplus.cz/cz/reformy-a-systemy-vzdelavani-eurydice.

Jana Halamová
Eurydice, Dům zahraniční spolupráce